Another Note by Mihael Keehl

Ahojky, na tenhe článek si raději vyhraďte více času, protože je až katastroficky dlouhej. Snad se bude líbit.                                   

Zápisník smrti – Los Angelské BB  vraždy

Když Beyond Birthday spáchal svou třetí vraždu, zkusil experiment. Konkrétně jestli člověk může zemřít na vnitřní krvácení, aniž by měl rozdrásané orgány. Omámil svou oběť, aby upadla do bezvědomí, svázal ji a pokračoval proražením její levé paže, opatrně, aby nepoškodil pokožku. Doufal, že to bude stačit na vykrvácení, ale jeho pokus skončil, bohužel, neúspěšně. Krev se nahromadila v paži a pod pokožkou byla až nachová, ale oběť nezemřela. Jednoduše se třásla, zmítala, a zůstala naživu. Byl přesvědčen, že vzniklá ztráta krve bude stačit na to, aby někoho zabila, ale zjevně podcenil podmínky. Co se týkalo Beyonda Birthday, tato vraždící metoda na zábavném žebříčku hodně klesla, a nikdy se nestala ničím víc než zajímavým pokusem. Vlastně mu bylo jedno, jestli se to povede nebo ne. Beyond Birthday prostě pokrčil rameny a vytáhl nůž…

Ne, ne, ne, ne, ne.

Tento styl ne, tento vypravující hlas ne – nikdy bych nezvládl udržet tento šibalský tón celou dobu. Čím víc se snažím, tím víc se nudím a tím liknavější bude příběh. Řečeno slovy Holdena Caulfielda (historicky nejznámějšího literárního pisálka), detailní popis toho, co Beyond Birthday dělal a co si myslel, není zcela mým záměrem (dokonce i ve své pozici pro něj mám kus uznání). Popisování celistvosti jeho vražd v opatrně kladených větách v žádném případě nezvyšuje cenu těchto zápisků. Toto není ani reportáž, ani povídka. I kdyby se to náhodou změnilo v jedno z toho, nebudu spokojený. Nesnáším užívání tak otřepaných frází, ale předpokládám, že až na tomhle spočinou něčí oči, už déle nebudu živ.

Stěží budu čtenáři připomínat legendární bitvu mezi nejlepším detektivem století, L, a tím směšným vrahem Kirou. Vraždící nástroj byl jen o málo lepší než například gilotina, ale všechno, čeho Kira dosáhl, byla další nadvláda teroru a uboze dětský způsob smýšlení. Když se na to dívám s odstupem, mohu se jenom dohadovat, jestli se bohové vítězství smějí s Kirou kvůli vlastní malicherné zábavě. Možná tihle bohové ve skutečnosti chtějí krví nasáklý svět plný falešného obviňování.  Možná je celá tahle kapitola lekce, která nám má ukázat rozdíl mezi Všemohoucím a shinigamim. Kdo ví? Osobně nemám v úmyslu ztrácet další čas přemýšlením o této negativní sérii událostí.

Do háje s Kirou.

Mě zajímá L.

L.

Nejlepší detektiv století. I přes své ohromné duševní schopnosti zemřel nespravedlivou a předčasnou smrtí. Ve veřejných záznamech sám vyřešil přes 3500 obtížných zločinů a třikrát tolik zvrhlíků poslal za mříže. Vyznačoval se neuvěřitelnou silou, byl schopen povolat jakéhokoliv vyšetřovatele z celého světa a za své úsilí byl štědře odměňován. A během toho všeho nikdy neukázal svou tvář. Chci zaznamenat jeho slova tak přesně, jak jenom je možné. A chci, aby je někdo našel. Třeba někdo, kdo dostal šanci jít v jeho šlépějích. No, možná ho nebudu schopen následovat, ale tohle tu chci nechat.

Takže to, co teď čtete, jsou mé zápisy o L. Je to skomírající zpráva, ne ode mě a není určená světu. Osoba, která si tohle nejspíš přečte první, bude asi ten nafoukaný pitomec Near. V tom případě neříkám, aby roztrhal nebo zničil tyto stránky. Jestliže ho zabolí poznání, že jsem věděl o L věci, které on nevěděl, pak je to v pořádku. A taky je tu šance, že si to přečte Kira… a doufám, že přečte. Jestliže tyto zápisky řeknou vrahovi, který měl jenom nadpřirozený vraždící zápisník a kreténa shinigamiho, že za jakýchkoliv okolností nesahá ani po špínu na L nohách, pak poslouží svému účelu.

Jsem jeden z mála lidí, kteří poznali L jako L. Kdy a jak jsem ho potkal… tohle je ta nejcennější vzpomínka, kterou mám a sem to nenapíšu, ale k té příležitosti se vztahují tři příběhy včetně toho o Beyond Birthday. Pokud nechám přetvářky a jednoduše řeknu, že to byl případ známý jako Los Angeleský případ BBho vražd, pak si dovedu představit, že o něm mnoho z vás slyšelo. Samozřejmě, nikdy nevyšlo najevo, že L, a hlavně Wammy, který mě vychovával do patnácti, jsou s tímto případem těsně spojeni, ale opravdu byli. L se z principu nikdy nezajímal o případy, dokud v nich nešlo aspoň o deset obětí nebo milion dolarů a tohle je pravý důvod, proč se vrhl opožděně, ale zuřivě na tento malý případ, který měl všeho všudy tři nebo čtyři oběti. Více vysvětlím na následujících stránkách, ale z tohoto důvodu byl Los Angelský případ BBho vražd přelomem pro L, pro mě a dokonce i pro Kiru. Byla to ohromná událost pro nás všechny.

Proč?

Protože v tomhle případě se L poprvé představil jako Ryuzaki.

 Tak mi dovolte přeskočit všechny zdlouhavé popisy Beyond Birthdayových myšlenek o tom, jak zabil třetí oběť, přestože mě to zajímá, a když už jsme u toho, přeskočme taky druhou a první oběť, beze snahy zabývat se dřívějšími vraždami, ani jak nastavil ručičky hodin na jitro poté, ale na ten zářný okamžik, kdy se nejlepší detektiv století, L, poprvé ujal tohoto případu. Skoro jsem zapomněl. V případě, že si tohle bude číst někdo jiný než namyšlený Near nebo oklamaný vrah, měl bych projevit aspoň nějakou zdvořilost a představit se, tady na konci prologu. Jsem váš vypravěč, váš navigátor, váš rozpravěč. Pro kohokoliv jiného než tyhle dva bude má identita naprosto nezajímavá, ale jsem finalista starého světa, nejlepší jednatel, který chcípl jako pes, Mihael Keehl. Říkal jsem si a říkali mi Mello, ale to už je dávno.

Pěkné vzpomínky a noční můry.

Strana první: Zpráva

Když už je to zaznamenáváno jako Los Angeleský případ BBho vražd – dost chytlavý název – když se to opravdu dělo, během událostí případ tak působivě nikdo nenazval. Média tomu říkala Vraždy Wara Ningyo, nebo Vraždy za zamčenými dveřmi z LA nebo všemožně jinak, a pořád stejně ohavně. Tohle bezpochyby vyvolalo mrzutost Beyonda Birthdaye – dotyčného pachatele, ale upřímně, myslím, že tyhle jména jen přesněji vystihovala, co se vlastně dělo. Tak či onak, den potom, co Beyond Birthday spáchal třetí vraždu, 14. srpna 2002, o čtvrt na devět dopoledne místního času, ležela vysíleně na posteli ve svém bytě agentka FBI, Naomi Misora, která se právě vzbudila. Měla na sobě tmavé kožené kalhoty a padnoucí koženou bundu, ale byla by chyba předpokládat, že v tomhle obvykle spává. Noc předtím strávila pár hodin kroužením kolem na své motorce, v marném úsilí uvolnit se, a když se konečně vrátila, okamžitě usnula, aniž by se obtěžovala sprchou nebo převlékáním. Spíš než v souvislosti s případem, vstoupila Misora do veřejného povědomí jako ta, která nakonec vyřešila Los Angeleský případ BBho vražd, ale pravda byla, že během těchto událostí byla dočasně odvolána ze služby agentky FBI. Podle oficiálních záznamů měla jenom volno, ale to jen proto, že neměla žádnou možnost odolat tlaku ze strany jejích kolegů a nadřízených.  Suspenze, volno, letní dovolená. Nemyslím si, že je potřeba nimrat se v tom, co stálo za její suspenzí. Důležité je, že jsme v Americe, ona je Japonka, žena, vynikající ve své práci, a FBI je obrovská organizace… kde by mělo být dost informací. Samozřejmě, měla kolegy, kteří o ní měli vysoké mínění, což je přesně to, proč pořád ještě pracovala v organizaci, ale měsíc předtím, těsně před Los Angeleskými BBho vraždami, se Misora dopustila kardinálního omylu, tak obrovského, že ani ona tomu nemohla uvěřit – což ji dostalo přímo do téhle situace. Tohle nebyl ten problém, který by se mohl zmírnit půlnoční projížďkou na motorce.

Misora vážně zvažovala odchod z FBI, zavržení dosavadního života a stěhování zpátky do Japonska.  Samozřejmě, jedna její část byla unavená a churavá ze všech těch nesmyslů, které byly spojeny s prací, ale dokonce víc, než tohle, byla vina, kterou cítila kvůli své vlastní chybě, jejíž tíha spočívala na jejích ramenou jako bezvládné břemeno. I kdyby tu nebyl tlak ze strany jejích kolegů – tato hypotéza vůbec není pravděpodobná – Misora by si sama řekla o volno.

Nebo dokonce odstoupila.

Misora se líně vytáhla z postele a chtěla si dát sprchu, aby smyla pot z předchozí noci, ale potom si všimla notebooku na jejím stole, který byl z nějakého důvodu zapnutý. Vůbec si nevzpomínala, že by ho zapínala – přece jenom se právě vzbudila. Zapnula ho sama v noci? A potom usnula bez opětovného vypnutí? Nepamatovala si to, ale když už naskočil spořič monitoru, nenapadalo ji žádné jiné vysvětlení. Jeden by si myslel, že když má dost času na zapínání počítače, mohla se i vysvléknout. Misora si sundala kalhoty a bundu, a s odlehčeným tělem vstala z postele, přesunula se ke stolu a pohnula s myší. Tohle stačilo na stažení spořiče, ale taky to Misoru ještě víc zmátlo. Její e-mailová schránka byla otevřená a ohlašovala „novou příchozí“ zprávu. Bylo možné, že usnula, aniž by vypnula počítač, ale že by usnula uprostřed čtení e-mailu? Zatímco nad tím dumala, otevřela příchozí poštu. Měla jeden nový e-mail, od Raye Penbera. To byl Misořin současný přítel, také agent FBI. Byl nejzářnější příklad těch, kdo o ní měli vysoké mínění (ale ne že by ho to zastavilo od škemrání, aby přestoupila na méně nebezpečné oddělení, kdykoliv se něco stalo). Jelikož byla její suspenze skoro vyřízená, tohle mohl být soukromý e-mail, takže Misora odhodlaně otevřela zprávu…

Naomi Misora-sama,

omlouvám se, že vás kontaktuji takhle.

Rád bych vás požádal o pomoc s řešením jistého případu.

Jestliže mi hodláte pomoci, prosím jděte 14. srpna v devět hodin na stránky Funny Dish a otevřete třetí rubriku třetího oddělení. Odkaz se otevře přesně na pět minut (firewall prosím obejděte sama).

L.

P. S. Abych se s vámi spojil, vypůjčil jsem si adresu vašeho přítele. Tohle byl ten nejjednodušší a nejbezpečnější způsob, jak vás kontaktovat, takže mi prosím odpusťte. Nezávisle na tom, jak se rozhodnete, potřebuji, abyste zničila tento počítač do čtyřiadvaceti hodin po přečtení.

Jakmile dočetla, okamžitě přejela zprávu ještě jednou a konečně se zastavila u odesílatelova jména.

L.

Možná byla odvolána, ale pořád byla agentkou FBI, a samozřejmě tohle jméno poznávala – kdyby ne, bylo by to neodpustitelné. Na okamžik ji napadlo, jestli si z ní Raye Penber, nebo někdo jiný, neutahuje, ale shledala, že je těžké uvěřit, že by někdo byl natolik drzý, aby se tím jménem podepsal. L se nikdy neukazoval ani na veřejnosti, ani v soukromí, ale Misora zaslechla pár strašidelných historek o tom, co se stalo těm, kteří se snažili představit jako L. Bez pochyby mohla říct, že by se nikdo neodvážil použít jeho jméno, ani žertem.

Takže.

„Á, blik,“ zabručela a pokračovala do sprchy, aby smyla vyčerpání z předchozí noci. Vysušila své dlouhé černé vlasy a vypila šálek horké kávy.

Ale přesto jenom předstírala, že zvažuje situaci – ve skutečnosti neměla jinou možnost. Žádného FBI agenta, zvlášť toho s klesajícím hodnocením, by ani ve snu nenapadlo zamítnout žádost od L. Ale momentálně Misora neměla o L zrovna nejlepší mínění, tak musela předstírat, že váhá, byť jenom proto, aby se jí ulevilo. Když se podíváte na Misořinu osobnost, jsou její důvody jasné. Bylo jasné, že její počítač byl zapnutý proto, že se do něj naboural L a trochu víc jí vadilo, že teď bude muset zničit nový počítač, který si pořídila sotva před měsícem.

„Je mi to jedno… Vlastně ani ne, ale…“

Neměla jinou možnost.

Za deset minut devět se Misora posadila před svůj notebook, kterému už zbývalo méně než dvacet tři hodin života, a začala se řídit pokyny L. Nebyla žádný zběhlý hacker, ale v rámci FBI výcviku se naučila základy.

Jen co se úspěšně dostala na stránky, celá její obrazovka zbělela. Misoru to poplašilo, ale pak si všimla velkého kaligrafického L, které se vznášelo uprostřed monitoru, a zklidnila se.

„Naomi Misoro,“ ozval se hlas z reproduktorů notebooku po krátké pauze. Rozhodně to byl syntetický hlas. Ale taky hlas, pod kterým L znala všechna vyšetřovací oddělení na světě. Misora už ho několikrát slyšela – ale tohle bylo poprvé, co oslovil přímo ji. Bylo to divné, jako kdyby slyšela své jméno v televizi – ne že by se jí to už stalo, ale bylo to podobné tomu, co si představovala.

„Tady je L.“

„Zdravím,“ začala Misora, ale pak si uvědomila, jak je to zbytečné. Její notebook neměl mikrofon a neexistoval žádný způsob, jak by ji mohl slyšet.

Místo toho napsala: „Tady Naomi Misora. Je to pro mě čest, mluvit s vámi, L.“ Pokud má dobré připojení, měl by zprávu dostat.

„Naomi Misoro, jste obeznámena s vyšetřováním, které probíhá v Los Angeles a o kterém jsme mluvili?“ přešel L rovnou k věci, aniž by potvrdil, že obdržel zprávu. Nejspíš proto, že musel spojení ukončit do 9:05, ale jeho chování a přístup Misoru zrovna nenadchlo. Jako kdyby byl dar, že s ním může spolupracovat – což byla pravda, ale toto chování nerespektovalo její hrdost. Misora poměrně hlasitě začala ťukat do klávesnice.

„Nejsem tak nadaná, abych měla přehled o všech případech v Los Angeles.“

„Vážně? Já ano.“

Chlubivě jí vrátil její sarkasmus.

L pokračoval: „Mluvím o sériových vraždách – třetí oběť byla nalezena včera. Myslím, že rozhodně nebyla poslední. Zprávy HNN tomu říkají Vraždy Wara Ningyo.“

„Vraždy Wara Ningyo?“

Neslyšela o tom. Byla na dovolené a záměrně takové zprávy ignorovala. Misora až do maturity žila v Japonsku a ten termín znala, ale anglický přízvuk tomu dodával punc neznáma.

„Rád bych tento případ vyřešil,“ řekl L. „Potřebuji zatknout toho vraha. Ale vaše pomoc je nezbytně důležitá, Naomi Misoro.“

„Proč já?“ napsala. Tohle taky mohlo znamenat: „Proč potřebujete mou pomoc?“ nebo „Proč bych vám měla pomáhat?“ ale L bez zaváhání odpověděl na primární otázku. Sarkasmus ho zjevně opustil.

„Přirozeně protože jste nadaná vyšetřovatelka, Naomi Misoro.“

„Jsem na dovolené…“

„Já vím. Copak se to nehodí?“

Říkal tři oběti.

Samozřejmě že to záleželo na obětech, ale z toho, co L říkal, usoudila, že tenhle případ ještě nedosáhl takových rozměru, aby se do toho namočila i FBI. Normálně by předpokládala, že kvůli tomu si ji vybral místo toho, aby přímo kontaktoval šéfa FBI, ale bylo to příliš náhlé. A ani neměla pořádně čas si věci promyslet. Ale zase ho bylo dost na to, aby ji zajímalo, proč L vyšetřuje případ, kterého si FBI ani nevšimla. Nicméně si nedovedla představit, že by jí odpověděl přes její počítač.

Mrkla se na hodinky.

Měla ještě minutu.

„Dobře. Pomůžu vám, s čímkoliv budu moct,“ napsala Misora.

L vzápětí odpověděl. „Děkuji. Věděl jsem, že budete souhlasit.“

Nezněl moc vděčně.

Ale možná za to mohl ten syntetický hlas.

„Dovolte mi vysvětlit, jak mě budete v budoucnu kontaktovat. Nemáme čas, tak budu přesný. Zaprvé…“

Zaprvé potřebovala vědět základní detaily Los Angeleského případu BBho vražd. 31. července 2002, v ložnici malého domu v hollywoodské ulici Insist Street byl zabit muž jménem Believe Bridesmaid. Žil sám a živil se jako spisovatel na volné noze. Napsal články pro tucty časopisů pod mnoha různými jmény a v branži byl poměrně dobře známý – což mělo veškerý žádný význam, ale v tomto případě je třeba být přesný. Byl uškrcen. Nejprve ho omámili jakousi drogou a pak uškrtili zezadu nějakou šňůrou. Žádné stopy zápasu – konec konců to byl hladce provedený zločin. K druhé vraždě došlo o čtyři dny později, 4. srpna 2002. Tentokrát v centru, v bytě na Third Avenue a oběť byla žena jménem Quarter Queen. Nyní oběť ubili k smrti, zepředu jí prorazili lebku něčím dlouhým a tvrdým. Oběť opět byla nejdřív zdrogovaná, a když došlo ke smrti, tak v bezvědomí. Pokud jde o důvod, proč se předpokládá, že jde o stejného pachatele… no, každý, kdo viděl místo činu, vzápětí zaregistroval propojení.

Na obou místech byly slaměné voodoo panenky přišpendlené ke zdi. Konkrétně známy jako Wara Ningyo.

Čtyři v Insist Street.

Tři v Third Avenue.

Přišpendlené ke zdi.

Wara Ningyo se silně propíraly v médiích, takže přísně vzato tu byla možnost, že by zločin někdo imitoval, ale několik dalších detailů vedlo policii k tomu, aby případ označila jako případ sériových vražd. Ale pokud to bylo správně, pořád zbýval obrovský problém – mezi Believe Bridesmaidem a Quarter Queen nebylo absolutně nic, co by je spojovalo. Ani jeden neměli čísla toho druhého v mobilu, ani jeden neměli vizitku toho druhého a navíc Quarter Queen neměla ani mobil, ani vizitku – byla to třináctiletá dívka. Co by ji asi tak mohlo spojovat s čtyřiačtyřicetiletým profesionálním pisálkem na volné noze? Kdyby tu spojení bylo, pravděpodobně by to bylo přes dívčinu matku, která byla v době vraždy mimo město, ale vzhledem k rozdílnosti oblastí a situace mezi těmi dvěma, pořád tu nebylo žádné jasné spojení. Pokud použiju termín ze starých detektivek, byl tu chybějící článek – nemohli najít spojitost mezi oběťmi. Přirozeně se vyšetřování soustředilo na tohle, ale o devět dní později (zatímco tomu média začala říkat Vraždy Wara Ningyo), 13. srpna 2002, se stala třetí vražda.

Na zdi byly dvě Wary Ningyo panenky. S každou vraždou jedna ubyla.

Třetí vražda se stala v západním LA, v městském domě nedaleko Metrorail Glass Station a oběť se jmenovala Backyard Bottomslash. Tohle byla další žena – šestadvacet let, střed mezi první a druhou obětí – a byla bankovní úřednice.

Ještě jednou, mezi ní a Believe Bridesmaidem nebo Quarter Queen nebyla absolutně žádná spojitost. Jenže bylo prostě nepravděpodobné, že na sebe jen tak narazili na ulici. Zemřela na nadměrnou ztrátu krve – masivní krvácení. Uškrcení, ubití a konečně pobodání – pokaždé jiný způsob vraždy působil nepřirozeným dojmem, že vrah zkoušel pokaždé něco jiného. A na žádném místě činu nenechal žádné použitelné vodítko. Jediná další věc k vyšetřování byla spojitost mezi nimi, ale když se nic nenašlo – což je pro tento typ vražd zvláštní – třetí vražda donutila policii totálně prohrát. Zabiják byl v tomhle daleko lepší než policie.

Rozhodně nechci Beyonda Birthdaye chválit, ale v tomto případě si zaslouží plus. Správně – bez Wara Ningyo se místa činu podobala ještě v něčem – všechny místnosti byly zamčené. Přesně jako ve staré záhadné povídce. Vyšetřovatelé tomuto nepřikládali větší význam, ale když Misora od L obdržela složku s případem, tohle slovo jako první upoutalo její pozornost.

 Misora začala vyšetřovat – ne jako agentka FBI, ale jako jedinec pod dohledem L – den poté, co dostala L žádost, 15. srpna. Byla suspendována, takže neměla ani odznak, ani zbraň a právo na výstroj asi jako každý běžný občan.

Ale to jí zřejmě nevadilo – Misora nikdy nebyla agent, který by sršel autoritou. Byla tak trochu hnidopich s rozháranou povahou, takže ne zrovna ideální adept na řešení případu, ale v tomhle se poněkud podobala L. Jinými slovy, práce ve skupinách jí nešla a její schopnosti se nejlépe projevily, když pracovala na vlastní pěst – což mohlo vysvětlit, proč k L cítila trochu nelibosti.

Ale 15. srpna těsně po poledni byla Naomi Misora v hollywoodské Insist Sreet,na místě první vraždy. Prohledala dům, který vypadal jenom trošičku větší, než by měl mít chlap, co žije o samotě. Misora hrábla do tašky, vytáhla mobil a vytočila získané číslo. Bylo jí řečeno, že je pětinásobně prověřené a absolutně bezpečné. Nejenom pro L, ale taky pro suspendovanou Misoru.

„L, už jsem na místě.“

„Dobře,“ odpověděl umělý hlas, jakoby na ni čekal.

Misoru upřímně zajímalo, kde L byl, v jakém zařízení vyšetřoval, ale rychle si uvědomila, že by to stejně k ničemu nebylo.

„Co mám dělat?“

„Naomi Misoro, jste venku nebo uvnitř budovy?“

„Venku. Mířím k místu činu, ale ještě jsem nevstoupila ani na dvorek.!

„Tak prosím běžte dovnitř. Mělo by být odemčeno. Už jsem to nachystal.“

„Děkuji.“

Dobře připraveno.

Zatnula zuby, aby odolala pokušení říct něco sarkastického. Normálně jí příprava stojí za to, ale shledala, že se těžko věří tomu, že je někdo připraven takhle pečlivě.

Otevřela dveře a vstoupila do domu. Oběť byla zabita v ložnici a Misora už s FBI zažila dost případů na to, aby zvenčí odhadla, která místnost to bude. Domy jako tenhle obvykle měly ložnici v prvním patře, takže se náležitě přesunula. Od vraždy uplynuly dva týdny, ale dům udržovali v čistotě. Nikde nebylo ani smítko prachu.

„Ale, L…“

„Copak?“

„Podle záznamů, které jsem včera dostala – nebylo to tak jasné, ale policie už scénu prohledala.“

„Ano.“

„Nejsem si jistá, jak jste to udělal, ale už máte policejní zprávu.“

„Ano.“

Strašně nápomocné. 

„Takže v tom, že tu jsem, nevidím žádný smysl?“

„Ne,“ řekl L. „Předpokládám, že najdete něco, co policie nenašla.“

„No… to je dost jasné.“

Nebo možná směšně zřejmé.

V podstatě to nic nevysvětlovalo.

„Stokrát říkali, že byste měla místo činu obhlédnout. Takže to, že jste tam šla, je těžko bezvýznamné. Už uplynul nějaký čas, takže je možné, že něco vyplulo na povrch. Naomi Misoro, první věc, kterou musíme v tomto případě vyjasnit, je souvislost mezi oběťmi. Co spojuje Believeho Bridesmaida, Quarter Queen a novou oběť, Backyard Bottomslash? Nebo tu spojení není a tyto vraždy jsou úplně náhodné? Ale i kdyby byly, nějaký systém ve vybírání obětí být musí. O co vás žádám, Naomi Misoro, je objevení chybějícího článku.“

„To vidím…“

Nic takového, ale jednak už začínala chápat, že hádání se s L mu nezabrání ve vyhýbavosti a nedonutí ho říct jí, co by doopravdy chtěla vědět, tak se rozhodla neklást moc otázek. A druhak našla ložnici. Dveře se otevíraly dovnitř a z jedné strany byla kulatá klika.

Zamčená místnost.

Na druhém a třetím místě činu také byly kulaté kliky… je to článek? Ne, tyto informace byly v záznamu. Policie už si toho všimla. L hledal něco víc.

Nebyla to velká místnost, ale i s málem nábytku, takže nepůsobila stísněně. Ve středu místnosti byla velká postel, ale jediný další nábytek tvořilo pár polic. Ty vyplňovaly hlavně příručky co s volným časem a slavné japonské komiksy, které naznačovaly, že Believe Bridesmaid tuhle místnost využíval jen pro odpočinek. Vypadal jako typ, který pečlivě odděluje práci a volný čas – úplný opak většiny spisovatelů na volné noze.

Nejspíš byl ve druhém patře nějaký druh pracovny, pomyslela si Misora a nepřítomně vzhlédla ke stropu. Bude to muset prověřit později.

„Mimochodem, Naomi Misoro. Co si myslíte o tom, jenž stojí za těmito vraždami? Rád bych slyšel váš názor na situaci.“

„Pochybuji, že vám mé myšlenky k něčemu budou, L…“

„Všechny myšlenky se dají využít.“

Hm?

Misora se na chvilku zamyslela.

„Není normální,“ odpověděla, aniž by volila slova, prostě popustila myšlenky. Tohle byl hlavní dojem, který získala z pročítání záznamu. „Nejen proto, že zabil tři lidi, ale… každá další událost tento dojem jenom potvrzuje. A ani se to nesnaží skrýt.“

„Například?“

„Například… otisky prstů. Ani na jednom místě činu nenašli otisky. Kompletně je setřel.“

„To je pravda… ale, Naomi Misoro, stírání otisků je jeden z nejběžnějších kriminálnických způsobů.“

„Ne v takovém rozsahu,“ řekla otrávená Misora, protože věděla, že L ví, co tím myslí a byla si jistá, že L jenom testuje její schopnosti, přičemž nezáleží na tom, co řekne. Zkouší ji, aby viděl, jestli je schopná plnit službu jeho zvěda na místě činu. „Pokud nechcete zanechat otisky, prostě si vezmete rukavice – nebo jinak, utřete všechno, čeho jste se dotkl. Ale tento chlápek… zjevně setřel každý otisk v domě. Na všech třech místech. Nejprve jsem uvažovala, jestli nebyl u oběti doma už tolikrát, že nevěděl, čeho se dotkl a čeho ne, ale jakmile jsem si přečetla, že odšroubovával žárovky a vytíral šuplíky, naráz se to celé obrátilo. Napadá vás jiné slovo než nenormální?“

„Souhlasím.“

Souhlasí, teď?

„Takže, L, k tomu, co jsem říkala předtím, jestliže dělá takováto opatření, pochybuju, že najdu něco nového. Je tu jenom mdlá šance. Něco takového k chybě nesměřuje.“

Chyba.

Jako ta, kterou udělala minulý měsíc.

„Normálně takovéto vyšetřování začíná tím, že se snažíme najít chybu viníka a od toho se odvíjí všechno ostatní, ale v tomto případě pochybuju, že něco takového najdeme.“

„Nemyslím si, že ano,“ řekl L. „Ale co když to není chyba?“

„Není chyba?“

„Ano. Něco, co tu záměrně nechal. A jestliže to policejní detektivové jednoduše přehlédli… potom možná máme šanci,“

Úmyslně zanechaná vodítka? Copak se to někdy stalo? Ne za normálních okolností, ne – proč by někdo po sobě nechával něco, co může být použito proti němu? Počkat. Teď, když se o tom zmínil, našla hned dva příklady přesně takového chování. Jeden byly panenky Wara Ningyo přišpendlené ke zdi a druhý kulaté kliky, díky kterým se zamkla místnost. Nebyly to chyby, ale zcela očividně je po sobě nechal vrah. Obzvlášť druhý případ. Přesně to, co Misoru nejvíc zajímalo – zamčené místnosti většinou po sobě pachatel nechával, když chtěl nasimulovat sebevraždu. Ale tady první oběť uškrtil zezadu, druhou umlátil zbraní, která se na místě činu nenašla a třetí probodl zase nenalezenou zbraní… nic, co by kdy mohlo být zaměněno za sebevraždu. Což znamenalo, že zamykání místností je nanic. Nebyla to chyba, ale bylo to nepřirozené.

Wara Ningyo jsou ten samý případ.

Netušila, co to má znamenat.

Jelikož se Wara Ningyo používaly v Japonsku jako voodoo panenky, někteří lidé se bez rozmyslu domýšleli, že vrah bude Japonec, nebo někdo, kdo proti Japoncům cítí hlubokou zášť, ale protože se panenky daly jednoduše koupit v kterémkoliv hračkářství (asi za tři dolary), nepřinesla tato teorie žádný užitek.

Misora za sebou zavřela dveře a protože byla klika ve výši pasu, nepřítomně s ní pootočila a zamkla se uvnitř.

Pak zkontrolovala místa, ve kterých byly panenky přišpendlené ke zdi.

Byla tu čtyři.

Na každé stěně čtvercové místnosti jedna. Samozřejmě že je policie zabavila a panenky už tu nebyly. Ale bylo jednoduché říct, kde byly, protože po nich zůstaly díry ve zdích. Misora ze své tašky vytáhla šest fotek. Fotky panenek zvlášť, pátá zobrazovala oběť, Believa Bridesmaida, jak leží na zádech na posteli. Kolem krku se daly zřetelně rozeznat stopy od šňůry.

A potom poslední fotka.

Nebyl to záběr celkové scény, ale Bridesmaidovy obnažené hrudi, fotku pořídili během pitvy. Na jeho hrudi byla řada řezných ran, které byly zjevně vyřezané nožem přímo do masa. Nebyly až tak hluboké, ale rozbíhaly se všemi směry. Podle zprávy byly udělány až po smrti oběti.

„Obecně když vrah takto nesmyslně ničí tělo oběti, nemívá s obětí zrovna nejlepší vztahy… a jestliže jde o spisovatele na volné noze, který by vzal jakoukoliv práci, nedivila bych se, kdyby měl pěkných pár nepřátel. Psal do hodně bulvárních plátků…“

„Ale Naomi Misoro, to nevysvětluje spojitost mezi druhou a třetí vraždou. Obě další těla byla rovněž zmrzačena způsobem, který s příčinou smrti nijak nesouvisel – popravdě je zmrzačení s každou další vraždou zas o kousek výš.“

„Třeba cítil zášť jenom vůči Bridesmaidovi a další dvě vraždy jsou jenom kamufláž. Nebo možná to nebyl Bridesmaid, ale některá z těch dvou… nebo dva ze tří a třetí byla kamufláž. Mrzačení se zhoršuje, protože je to součást maskování nebo…“

„Myslíte, že vrah předstírá, že vraždí bez rozdílu?“

„Ne. Toto je jenom jedna z možností, které stojí za zvážení. Toto nevysvětluje Wara Ningyo. Vlastně, možná že je tam nechal jenom proto, aby dokázal, že všechny tři zavraždil stejný člověk – a to samé zamčené dveře.“

A v tom případě by přesunování z Hollywoodu do centra a zase na západ znamenalo matení vyšetřování. Čím víc lidí by do toho zatáhli, tím víc by se to pletlo… a volbou mladé dívky jakožto druhé oběti se ze sebe snaží udělat psychopata.

„Předstírá, že není normální… no, už jenom myšlenka, že by to někdo dělal, je dost nenormální,“ řekl L. Misoru překvapilo, že projevil tolik lidskosti a sentimentu. Její pocit byl, jako by to na ni udělalo dojem a tak se rychle vrátila k tématu – aby zamaskovala svou reakci, když už ji neschová.

„Takže, L, připadá mi směšné, když se snažím najít spojitost mezi oběťmi. Myslím, že policie dělá svou práci dobře, a… Upřímně, prověřování lidí, kteří je znali, mi přijde užitečnější. Tedy, třetí oběť, Backyard Bottomslash… nejspíš se v bance účastnila všech možných obchodních jednání.“

„Ale Naomi Misoro,“ přerušil ji L. „Nemáme čas na spletité úvahy. Věřím, že v blízké budoucnosti dojde k další vraždě.“

Něco podobného říkal už den předtím. Že bude víc obětí. Ale proč si to myslí? Ta možnost tu samozřejmě byla, protože vrah byl pořád na svobodě, ale stejně velká, jako že vrah skončí u tří obětí. Všechno to záleželo na vrahově náladě – a ona jakožto vyšetřovatel to brala padesát na padesát.

„Počet Wara Ningyo,“ řekl L. Čtyři tam, kde jste, tři v centru u druhé oběti a dvě na třetím místě činu, v západním LA – pokaždé o jednu panenku míň.“

„Ano. No a?“

„Počet panenek se pokaždé o jednu snížil.“

To si mohla myslet. Popravdě, odpočítávat od čtyř do dvou a pak se zastavit, to dávalo smysl. I kdyby se Misora nemýlila a on by vraždil náhodně jenom proto, aby zamaskoval skutečnou oběť, pak by byl plán tím lepší, čím víc by bylo obětí. Samozřejmě, každá další vražda zvyšovala riziko, ale výsledek to zřejmě vyrovnal. Upřímně, nikdo nemohl říct, že si vrah vůbec uvědomuje, že vraždami riskuje – určitě se našli i vrazi, kterým stačila jako výsledek samotná vražda. A bylo nenormální předstírat nenormálnost…

„Takže, L… myslíte, že se stanou ještě aspoň dvě vraždy?“

„Na více než devadesát procent,“ odpověděl. „Řekl bych sto, jenže je tu malá pravděpodobnost, že se něco stane s vrahem, něco, co mu zabrání pokračovat. Takže asi devadesát dva procent. Ale Misoro, pokud se něco stane, nebude to dvakrát – jen jednou. Šance, že se stane pátá vražda, je pouze třicetiprocentní.“

„Třicetiprocentní?“

Tak trochu propad.

„Proč? Jsou tu ještě dvě Wara Ningyo… a jestli je používá k označení svých obětí…“

„Ale v tom případě nebude moct nechat Wara Ningyo na pátém místě. Když zabije čtvrtou oběť, klesne počet na jednu panenku. Panenka bude jasným důkazem, že je to práce utlačovaného vraha, ale…“

„Á! Jasně,“ škubla sebou Misora nad svou vlastní nechápavostí. Ať je vrahovým motivem co chce, zanechávání Wara Ningyo na místě činu je součástí jeho pravidel. Těžko by zabil pátého člověka, kdyby už neměl panenky.

„Máme třicetiprocentní šanci, že si to vrah tak moc nepromyslel, ale extrémně pochybnou. Přece jenom utírá prach i ze žárovek…“

„Takže budou dohromady jen čtyři oběti. Další je na řadě.“

„Ne. Poslední byla třetí,“ řekl L pevně. I přes svůj syntetický hlas. „Další nebude. Nebudu se na tom podílet.“

Sebevědomí?

Nebo arogance?

Ani jednomu nepřikládala Misora větší význam. Konkrétně posledních pár týdnů.

Co by mělo být sebevědomí?

Co by měla být hrdost?

Misora už to nevěděla.

„Ale potřebuji vaši pomoc, Naomi Misoro. Očekávám od vašeho vyšetřování velké věci.“

„Ano?“

„Ano. Prosím, nenechávejte se při práci ovlivnit city. Podle mých zkušeností potřebuje případ jako tenhle nejvíc pevnou mysl, s kterou nic nepohne. Chovejte se, jako byste hrála šachy na ledě.“

„…“

Neříká se tomu náhodou curling?

„L, víte, že mám volno?“

„Ano. Přesně proto jsem vás požádal o pomoc. V tomto případě potřebuji nadaného jedince, který umí pracovat na vlastní pěst.“

„Takže také víte, proč mám volno?“

„Ne,“ odpověděl k Misořině překvapení. „To nevím.“

„To jste si neprověřil?“

„Nezajímalo mě to. Jste nadaná a momentálně nemáte nic jiného na práci a to je vše, na čem záleží – tedy pokud tu není něco, o čem bych měl vědět? V tom případě to můžu zjistit do minuty.“

„Ne,“ ušklíbla se.

Přišlo jí, že snad každý věděl o jejím hrubém omylu, ale nevěděl to ani nejlepší detektiv na světě. A popsal její volno/suspenzi slovy, „že momentálně nemá nic jiného na práci.“ Nikdy si ani nemyslela, že by ji to mohlo zajímat, ale zdálo se, že L vážně má smysl pro humor.

„OK, L, jestliže chceme zabránit čtvrté vraždě, měli bychom začít. Co mám udělat nejdřív?“

„Co zmůžete?“

„Zmůžu, co zmůžu,“ řekla Misora. „Vím, že se pořád vyptávám, ale jestliže mám znovu prohledat místo činu… a hledat něco, co po sobě zanechal, kromě Wara Ningyo… co přesně hledám?“

„Něco jako zprávu.“

„Zprávu?“

„Ano. Toto sice nebylo v záznamech, které jsem vám dal, ale devět dní před 31. červencem, před první vraždou, 22. července, obdržela LAPD dopis.“

„Dopis?“

Co tím sledoval? LAPD…?

„Související s případem?“

„Tehdy si toho žádný z detektivů nevšiml. S jistotou nemůžu říct, zdali tu souvislost opravdu je, ale myslím, že ano.“

„Na kolik procent?“

„Osmdesát.“

Blesková reakce.

„Odesílatel je neznámý – zkoušeli naváděcí systém, ale není žádný způsob, jak říct, odkud to přišlo. V obálce byl jediný list papíru popsaný křížovkou.“

„Křížovka? Hunh…“

„Nechovejte se tak přezíravě. Byla to velice těžká křížovka a nikdo na to nemohl přijít. Samozřejmě, dalo by se to chápat i tak, že to nikdo nebral vážně, ale je rozumné to předpokládat, protože několik policistů pracujících dohromady to nebylo schopno vyřešit.“

„Dobře. Takže?“

„Nakonec se rozhodli brát to jako žert a nechali to být… ale má informační síť včera získala kopii z jiných zdrojů.“

„Včera…“

Takže proto to nebylo ve složkách. Dokonce, i když byla Misora připravená začít se svým vyšetřováním, L se to snažil řešit z jiného úhlu.

„Vyřešil jsem to,“ řekl L.

Zjevně ta hypotéza o obtížnosti křížovky byla jenom nezbytné okecávání. Musel se pořádně zamračit, myslela si Misora. Ne že by měla co mluvit.

„Jestli se nemýlím, pak je řešení křížovky místo, kde se nacházíte – adresa první vraždy.“

„221 Insist St., v Hollywoodu? Kde zrovna jsem? Ale to pak znamená…“

„Přesně. Řekl jim, že se chystá spáchat tyto vraždy. Ale jelikož je křížovka tak těžká, že ji nikdo nemohl vyřešit, nikoho ani nenapadlo, že to poslali s tímto záměrem…“

„Neobdržela LAPD nějaké další podobné dopisy? Navádějící k adrese druhé nebo třetí vraždy?“

„Ne. Prověřil jsem si celou Kalifornii, jen abych se ujistil. Neobjevil jsem žádné další takové dopisy nebo e-maily. Plánuju pořád hledat, ale…“

„Potom by to mohla být jenom náhoda? Ne, to je nemožné. Jestliže to odkazovalo přesně na tuto adresu, musí to být… takže proč devět dní před tím?“

„Prodleva mezi druhou a třetí vraždou byla taky devět dnů. Od 4. do 13. srpna. Je možné, že vrah má rád devítku.“

„Ale mezi první a druhou vraždou uplynuly jen čtyři dny… čistě náhodou?“

„Rozumné vysvětlené. Ale zdá se, že stojí za to pamatovat si to zpoždění. Devět dní, čtyři dny, devět dní. Ať tak či onak, vrah je ten typ, který bude své činy hlásit policii. A i kdyby to jenom předstíral, pořád zbývá celkem velká šance, že v místnosti je ještě nějaký druh zprávy, něco kromě Wara Ningyo.“

„Hm… takže…“

Něco úmyslného.

Zpráva, které se porozumí daleko hůř než Wara Ningyo… něco jako vyzývající křížovka. Misora by řekla, že začíná chápat, proč L potřebuje její pomoc. Neexistoval žádný způsob, jakým by nevylézající sedavý typ detektiva mohl sám najít něco takového. Musíte místo činu vidět na vlastní oči, moci dosáhnout a dotýkat se věcí… a to požadovalo kvalitu spíše než kvantitu. Někdo, kdo mohl místo obhlédnout ze své perspektivy, se svým způsobem přemýšlení… Ale taky si myslela, že na ni až příliš spoléhá. Jestliže má být očima L… to bylo pro řádového agenta moc.

„Děje se něco, Naomi Misoro?“

„Ne… nechte to být.“

„Dobře. Pro teď prosím skončeme. Je tu mnoho věcí, na které musím dohlédnout.“

„Ovšem.“

Tohle byl L, takže nepochybně řešil několik dalších obtížných případů, všechny naráz. Případy z celého světa. Pro něj tohle bylo jenom jedno z mnoha paralelních vyšetřování. Jak jinak by mohl získat pověst nejlepšího detektiva na světě?

Nejlepší detektiv století, L.

Detektiv bez klientely.

„Budu čekat na vaše dobré zprávy. Až zavoláte příště, prosím použijte předvolbu na pětce, Naomi Misoro,“ řekl L a zavěsil.

Misora zaklapla telefon a vrátila ho do tašky. Pak se přesunula ke knižním poličkám, aby začala s vyšetřováním. V místnosti kromě nich a postele nic nebylo, takže nic jiného velice prověřovat nemohla.

„Tak není to tak zlé jak s vrahem, ale zdá se, že Believe Bridesmaid byl sebou vážně posedlý…“

Knížky byly nacpané v poličkách na doraz, nezbýval mezi nimi žádný prostor. Misora je rychle přepočítala – padesát sedm svazků. Zkusila jeden náhodně vytáhnout, ale tohle taky bylo dost těžké. Její ukazovák to sám nezvládl, takže si musela pomoct palcem a zapáčit, aby ji dostala ven. Prolistovala stránky s vědomím, že je to úplně zbytečné. Jenom chtěla zaměstnat ruce, než se rozmyslí, co dál. Bylo by pěkné a milé, kdyby byla ta skrytá zpráva mezi stránkami knížky, ale v to se ani neodvažovala doufat. Podle záznamů, přesně jako žárovky, i z každé stránky každé knížky byly setřeny otisky – důkaz nejenom toho, že vrah byl extrémně pečlivý, ale i toho, že policie musela projít všechny knížky. Jeden by si myslel, že tu žádné zprávy nebyly.

Nebo byla zpráva nastrčená tak, aby si jí policie nevšimla… něco, co vypadalo jako běžná záložka, ale ve skutečnosti se skrytou šifrou… Ale poté, co prolistovala pár dalších knížek, tuhle teorii taky zavrhla. Knížky neměly žádné záložky. Believe Bridesmaid zjevně nebyl záložkový typ. Mnoho puntičkářských čtenářů nesnáší jemné ohyby, které záložka někdy zanechá.

Což znamená, že i vybíravějšího vraha by nikdy ani nenapadlo něco dát do knížky. Misora odstoupila od polic. Podívala se na postel, ale zde toho k vyšetřování bylo ještě míň. Nezbývalo jí nic jiného než sundat polštáře a podívat se pod matraci. A dokonce se ani nepotřebovala podívat do záznamů, aby věděla, že tohle policie taky dělala, bylo prakticky nemožné nechat na posteli zprávu, které by si policie nevšimla.

„Pod kobercem… za tapetami… ne, ne, proč by schovával zprávu? Chce, abychom ji našli. Pokud ji nenajdeme, není to zpráva. Poslal policii křížovku… egoista. Chce, aby to bylo obtížné… aby dokázal, že jsme kreténi.“

Nesnažil se je přechytračit.

Zesměšňoval je.

„Jste pode mnou. Nikdy mě neporazíte,“ – to vyjadřovaly zprávy. Což znamenalo… nesnaží se, aby všechno šlo hladce a jenom předešel zatčení, jde po něčem daleko větším… nebo je jeho záměr užít si trochu srandy? Kdo jsme my? Policie? LAPD? Společnost? USA? Svět? Ne… škála je moc malá… Tohle je osobnější. Takže zpráva… nebo něco jako zpráva… Nějaká v místnosti být musí… nebo, počkat…“

Něco je tu špatně.

Možná tu nebyla.

„Něco, co by tu mělo být, ale není… něco, co chybí, ale co tu bývalo… Wara  Ningyo? Ne, tohle je cejch obětí a ne zpráva… ložnice… ano! Obyvatel! Majitel ložnice tu není.“

Něco chybějícího, něco co už tu není.

Jako třeba majitel pokoje, Believe Bridesmaid.

Misora znovu vytáhla fotku a opatrně se podívala na dva obrázky Bridesmaidova těla – jeden z místa činu a jeden z pitevny. Jestliže nechal zprávu na jeho těle, určitě to nebyla strangulační rýha, ale řezná zranění na jeho hrudi. Jak Misora řekla L, tohle by bylo normálně považováno za osobní pomstu, ale teď, když o tom přemýšlela, nebyla zranění přirozená. Na fotce z místa činu leželo tělo na zádech, oblečeno v tričku s krvavými skvrnami… ale samotné tričko bylo neporušené. Což znamená, že poté, co ho vrah zabil, sundal mu triko, pořezal tělo nožem a poté triko znovu oblékl. Pokud by to byla jenom zášť, mohl řezat skrz tkaninu. Nechtěl z nějakého důvodu porušit tričko? Ale nezdálo se, že by mu vadilo, kdyby se zašpinilo… a tričko zcela určitě patřilo oběti. Bylo to to, ve kterém vždycky spával…

„Když se… na ně podíváte takto… tyto znaky… vypadají jako písmena… tak trochu…“

Ale musíte fotku hodně otočit.

„V… C… I? Ne, M… další V… X? D… a tři I po sobě… L? To vypadá jako L… hm, jenom jestli moc netlačím na pilu…“

Tohle fungovalo, jenom pokud jste to hledali. Nebylo to jako kanji nebo hangul – písmena abecedy byla z jednoduchých čar a křivek a nějaké náhodné škrábance, je jedno, jestli tužkou nebo nožem, by takto vypadaly.

„Normálně by mě zajímalo, na co došli další detektivové, lidé doopravdy vyšetřující tento případ… ale momentálně nemám odznak, takže je to otázka. Samozřejmě, L mi zřejmě poskytuje druhou stranu.“

Misora začínala zjišťovat, o kolik těžší je pracovat na vlastní pěst, bez podpory organizace. Vždycky se jí zdálo, že do FBI nezapadá, ale teď si uvědomovala, jak moc využívala výhod, které to poskytovalo.

„Myslím, že bych měla prověřit další místnosti… zdá se mi to trochu nanic. Ale taky otřel všechny otisky v baráku…“ mumlala a otočila se, aby opustila místnost.

Ale pak si uvědomila, že neprověřila ještě jedno místo. Pod postelí. Snadné na přehlédnutí a daleko uvěřitelnější než pod kobercem nebo za tapetami – bylo celkem nepravděpodobné, že policie vynechala tak očividnou slepou skvrnu, ale plazení se po zemi jí stálo za to, aby se ujistila. Mohlo by tu být něco nového, co mohla zdola najít. Z tohoto důvodu se Misora přikrčila vedle postele…

A zpod ní se objevila ruka.

„…?!“

Misora okamžitě uskočila, přinucena náhlým vývojem událostí, jakoby se probrala a zvedla před sebe ruce. Neměla s sebou zbraň – ne protože byla suspendována, ale protože jednoduše si ji nikdy pořádně nenavykla nosit s sebou. Bez zbraně neměla ani kohoutek, kterým by mohla cvaknout.

„Co… ne, kdo jste?“ zařvala s pokusem o zastrašující tón. Ale ruka byla připojená k druhé ruce, jako by její hlas byl jenom vánek, a hned je následovalo tělo. Zpod postele vylezl muž.

Jak dlouho… tam už byl…?

Byl pod postelí celou dobu?

 Slyšel ji mluvit s L?

Misoře se honily hlavou všechny možné otázky.

„Odpovězte! Kdo jste?!“

Dala jednu ruku k bundě, aby vyvolala iluzi toho, že má zbraň. Muž zvedl hlavu.

A pomalu si stoupl.

Přírodní černé vlasy.

Jednoduchá košile, vybledlé džíny.

Byl to mladý muž, s temnými kruhy pod vyvalenýma očima.

Vychrtlý a zjevně pořádně vysoký, ale záda měl zkroucená, takže měl oči o dvě hlavy níž než Misora, takže vypadalo, že k ní vzhlíží.

„Těší mě,“ řekl naprosto flegmaticky. Sklonil se ještě níž. „Prosím, říkejte mi Ryuzaki.“

Strana 2: Ryuzaki

L se dostávalo od některých dalších detektivů určitého nepřátelství, a žárlivci mu říkali detektiv – poustevník nebo detektiv – nerd, ale ani jedni neměli tak úplně pravdu. Naomi Misora také měla sklony si myslet, že L je detektiv přikovaný v křesle, ale popravdě je pravý opak, velmi aktivní a dravý jedinec. I když mu byly společenské konvence někde, určitě nebyl ten typ detektiva, který by se zavřel v tmavé místnosti a odmítal vylézt. Teď už se ví, že tři největší pováleční detektivové, totiž L, Eraldo Coil a Danueve byli ve skutečnosti tatáž osoba. Samozřejmě, kdo si čte tyto poznámky, je nejspíš taky jasný a ví o tom… i když nemusí vědět, že L válčil s pravým Eraldo Coilem a Danuevem a vyšel z toho jako vítěz. (Nárokuju si jejich detektivní kódy. Podrobnosti této války detektivů si nechám na jindy, ale v souvislosti s těmito třemi jmény, L disponoval mnoha dalšími detektivními kódy. Netuším kolika, ale bude to aspoň trojmístné číslo. A dost z nich byli veřejně známí detektivové – jako, každý, kdo čte tyto zápisky, to musí vědět, když se objevil ještě před Kirou jako Ryuzaki nebo Ryuga Hideki). Samozřejmě, Naomi Misora neměla jak tohle zjistit, ale podle mě bylo pro něj jméno L jenom jedno z mnoha. Nikdy k němu neměl žádné přímé spojení. Nikdy o sobě nepřemýšlel jako o L, bylo to jenom nejslavnější a nejmocnější jméno z mnoha, které během života používal. Jméno má svůj smysl, ale postrádá záhadnost. L měl pravé jméno, jež nikdo neznal a nikdo se ho nikdy nedozvěděl, ale jméno, které znal jen on, ho nikdy nedefinovalo. Někdy přemýšlím nad tím, jestli L osobně přesně věděl, které jméno bylo zapsáno v Zápisníku smrti, které jméno ho zabilo.

Přemýšlím nad tím.

Ale zpátky k Los Angeleskému případu BBho vražd.

„Ryuzaki…“ řekla Naomi Misora s pohledem na černou vizitku, kterou jí dal, aniž by se obtěžovala skrývat podezření. „Rue Ryuzaki, správně?“

„Ano. Rue Ryuzaki,“ řekl muž tím samým flegmatickým tónem. Jeho široké oči na ni zíraly jakoby zpod temných kruhů pod nimi, a okusoval si palec.

Přesunuli se z ložnice do obýváku Believa Bridesmaida. Seděli naproti sobě na drahých pohovkách. Ryuzaki seděl s koleny pod bradou a rukama omotanýma kolem nich. Misora si myslela, že to vypadá poněkud dětsky, ale od doby, co Ryuzaki jasně dítě nebyl, se to zdálo spíš strašidelné. Fakt, že to nijak nekomentovala, dosvědčoval, že je na to dostatečně dospělá. Misora se znovu podívala na vizitku, aby unikla trapnému tichu – Rue Ryuzaki: detektiv.

„Podle tohoto jste detektiv?“

„Ano, jsem.“

„Myslíte… soukromý detektiv?“

„Ne, ten termín by nebyl moc přesný. Myslím, že slovo ‚soukromý‘ s sebou nese zbytečně mnoho neurotického egoismu… můžete říct, že jsem nesoukromý detektiv – detektiv bez ega.“

„To vidím…“

Jinými slovy nemá licenci.

Kdyby měla pero, napsala by na vizitku „kretén,“ ale bohužel nebyly na dosah žádné psací potřeby, takže se spokojila s tím, že ji položila na stůl tak daleko od sebe, jak jen bylo možné, jako by byla špinavá.

„Takže, Ryuzaki… dovolte mi zeptat se znovu, co přesně jste tam dole dělal?“

„To co vy. Vyšetřoval,“ řekl Ryuzaki bez nejmenší změny výrazu.

Jeho oči olemované černí ani nemrkly. Poněkud nepříjemné.

„Najali mě rodiče majitele tohoto domu – rodiče pana Bridesmaida, a zrovna vyšetřuji vraždu. Zdálo se mi, že jste tu ze stejného důvodu, Misoro.“

Teď už Misoru nezajímalo, kdo je ten Ryuzaki – soukromý detektiv nebo nesoukromý, nechtěla s ním mít nic společného. Jediný problém byl, kolik toho zaslechl zpod postele… což by v tom nejhorším možném scénáři mohlo ovlivnit její budoucí kariéru. Jestliže kvůli ní prosáknou na veřejnost nějaké informace o záhadném L, bude mít co do činění nejenom s prostou rezignací. Nenápadně na to zavedla řeč a on tvrdil, že pod postelí se nic zaslechnout nedalo, ale nemohla si dovolit tomu věřit.

„Ano… jsem taky detektiv,“ řekla Misora s pocitem, že jí nic jiného nezbývá. Kdyby neměla volno, trvala by na tom, že je agentka FBI, ale jelikož dovolenou měla, nechtěla riskovat, aby se jí vyptával na odznak. Lhaní se zdálo bezpečnější – všeho všudy tu byla možnost, že lže taky. Pocit viny se jí tedy vyhnul obloukem.

„Nemůžu vám říct, pro koho pracuju, protože mě požádali, abych pracovala v utajení. Abych zjistila, kdo zabil Believa Bridesmaida, Quarter Queen a Backyard Bottomslash…“

„Vážně? Tak to můžeme spolupracovat!“ okamžitě odpověděl.

Taková drzost byla divně osvěžující.

 „Takže, Ryuzaki. Našel jste pod postelí něco, co by mohlo pomoci řešení případu? Předpokládám, že jste hledal něco, co tu vrah zanechal, ale…“

„Ne, nic takového. Slyšel jsem někoho přicházet, tak jsem se schoval a sledoval situaci. Po chvíli bylo jasné, že nejste nijak nebezpečná, tak jsem vylezl.“

„Nijak nebezpečná?“

„Ano. Například vrah osobně, který by se vrátil pro něco, co zapomněl. Kdyby toto byl ten případ, to by byla pohoda! Ale zjevně jsem si dělal zbytečné naděje.“

Lhář.

Cítila závan té lži už od začátku.

Misora už byla téměř úplně přesvědčená, že se tam dole schovával proto, aby mohl vyslechnout její telefonát s L. V každé jiné situaci by to byla jenom paranoia, ale tento Ryuzaki nebyl obyčejný člověk.

Všechno na něm bylo podezřelé.

„Nicméně jsem místo toho měl to štěstí vás poznat, takže to nebylo úplně k ničemu. Toto není novela nebo komiks, takže není potřeba, aby sebou lidští detektivové opovrhovali. Co myslíte, Misoro? Souhlasíte s výměnou informací?“

„Ne. Díky za nabídku, ale musím odmítnout. Jsem povinná držet všechno v tajnosti,“ odpověděla Misora. L jí poskytnul o případu všechny dostupné informace – nezdálo se, že by mohla z nezkušeného soukromého detektiva dostat něco víc. A samozřejmě taky neměla žádné nutkání mu něco svěřovat. „Jsem si jistá, že taky máte svá tajemství.“

„Nemám.“

„Samozřejmě že máte. Jste soukromý detektiv.“

„Hm? Potom tedy mám.“

Přizpůsobivý.

Tak či tak to vypadalo, že mu to nijak nevadí.

„Ale zdá se mi, že řešení tohoto případu má přednost… Výborně, Misoro. Co kdybych vám poskytnul všechny mé informace výměnou za nic?“

„Eh…? Možná bych neměla…“

„Prosím. Vždyť je v podstatě jedno, kdo z nás to vyřeší. Přání mého klienta je vidět ten případ vyřešený a zase jenom vyřešený. Pokud jste chytřejší než já, pak se jenom zúročí to, že vám ty informace poskytnu.“

Všechno se to hezky poslouchá, ale asi těžko by to mohl myslet vážně, takže Misořina ostražitost ohledně Ryuzakiho se jenom prohloubila. O co mu jde? Před několika minutami tvrdil, že si myslel, že Misora je vrah, který se vrací na místo činu, ale tato teorie pasovala daleko víc na muže skrývajícího se pod postelí než na ni.

„Pak se můžete rozhodnout, jestli mi informace poskytnete. Takže, nejprve tu mám tohle,“ řekl Ryuzaki a vytáhl z kapsy džínů složený papír. Podal jí to, aniž by se to obtěžoval rozložit. Misora si to vzala a pochybovačně rozložila… byla to křížovka. Mřížka s legendou tištěnou malým písmem. Misora tušila, o co jde.

„Tohle je…“

„Oh? Vy o tom víte?“

„Ne… ne tak úplně,“ zakoktala, nevědouc, jak reagovat. Bylo jasné, že tohle je ta samá křížovka, kterou poslali do LAPD 22. července, ale L říkal, že originál zničili, takže tohle byla kopie? Jak se mohl tento chlap… Ryuzaki poflakovat kolem s křížovkou v kapse? Zatímco vztekle přemýšlela, Ryuzaki na ni zkoumavě hleděl. Jakoby posuzoval její schopnosti podle reakce…

„Dovolte mi to vysvětlit. Minulý měsíc, 22. července, zaslal anonym tuto křížovku do LAPD. Zjevně to nikdo nemohl vyřešit, ale kdybyste to vyřešil, hodilo by to adresu tohohle domu. Nejspíš to bylo něco jako varování od vraha policii a zároveň i společnosti. Dalo by se říct, že vyhlášení války.“

„Dobře. Pořád…“

I přes to, co říkal L, část jí to pořád považovala za pouhou křížovku, ale teď, když měla možnost přečíst si legendu, vypadalo to extrémně složitě. Nápovědy vypadaly tak složitě, že většina lidí by to vzdala jen při pohledu na ně, aniž by se snažila jakoukoliv vyřešit. Ale ten chlap naproti to celé sám vyřešil?

„Jste si jistý, že tajenka je tato adresa?“

„Ano. Klidně si to nechte a řešte ve svém volnu, pokud o mně pochybujete. Tak či tak, vrazi, kteří posílají výstrahy, se primárně snaží upoutat pozornost, aniž by měli nějaký jiný záměr. A Wara Ningyo a zamčené místnosti by tomu taky odpovídaly. Takže vypadá to, že máme celkem velkou šanci, že najdeme nějakou další zprávu… nebo něco jako zprávu, kterou nechal na místě činu. Souhlasíte, Misoro?“

Stejný závěr jako L.

Kdo ten chlap je?

Kdyby jednoduše přednesl stejné dedukce jako L, mohla zamítnout, že je převzal z konverzace, kterou slyšel pod postelí, ale přece měl kopii křížovky, křížovky, kterou mohl získat jenom někdo jako L… Otázka Ryuzakiho identity opět nabyla až kritické důležitosti.

„Omluvte mě,“ řekl Ryuzaki, položil obě chodidla na podlahu a zamířil, pořád shrbený, do kuchyně – jakoby vyklouzl z místnosti proto, aby nechal Misoře čas na uklidnění. Nacvičeným pohybem, jako by toto byl jeho dům, otevřel ledničku, zašmátral vevnitř a vytáhl sklenku – a pak se přišoural zpátky k pohovce, aniž by ledničku zavřel. Zjevně to byla sklenka jahodové marmelády.

„Co má ta marmeláda znamenat?“

„Oh, ta je moje. Donesl jsem si ji a nechal ji vychladit. Teď si dám oběd.“

„Oběd?“

Dávalo smysl, že v ledničce muže, který před dvěma týdny zemřel, nebylo nic k jídlu, ale oběd? Misora měla marmeládu taky ráda, ale nebyl tu žádný chleba – a ne dřív než ji to napadlo, Ryuzaki otevřel víčko, strčil dovnitř ruku, vydloubnul trochu marmelády a začal si olizovat prsty.

Naomi Misora na něj jenom zírala.

Úplně ji opustila slova.

„Mmm? Něco se děje, Misoro?“

„M-máte zvláštní stravovací návyky.“

„Vážně? To si nemyslím.“

Ryuzaki nabral do pusy další marmeládu.

„Když začnu přemýšlet, toužím po sladkém. Pokud chci dobře pracovat, marmeláda je nezbytná. Cukr je dobrý na mozek.“

„Hunh…“

Misora zastávala názor, že jeho mozek potřebuje spíš než cukr odbornou lékařskou pomoc, ale neměla nervy to říct nahlas. Jeho řeč těla jí připomínala Medvídka Pú, ale Ryuzaki nebyl ani žlutý, ani rozkošný, a ani medvědi nemají sklony dělat to, co pěkně vysoký přihrbený muž. Když snědl čtyři dlaně marmelády, pokračoval tím, že přiložil rty přímo na okraj sklenice, jako by to byl šálek čaje a hlasitě srkal obsah. Během momentu zlikvidoval celou sklenici.

„Omlouvám se za zdržení.“

„Oh… to nic.“

„V ledničce je ještě marmeláda, dáte si?“

„N-ne, díky…“

Sledovat ho jíst bylo jako mučení. Ona by to snědla, jen kdyby byla hladová k smrti. Každá její buňka odmítala Ryuzakiho. Absolutně. Misora nikdy nebyla dobrá v předstírání úsměvu, ale ten, kterým ho teď počastovala, byl extrémně přesvědčivý.

Lidé se smějí, i když jsou vystrašení.

„Dobře,“ řekl Ryuzaki, zatímco si olizoval marmeládu z prstů a ani nevypadal, že by si nějak bral její reakci. „Takže, Misoro, jdeme.“

„Jdeme? Jdeme kam?“ zeptala se Misora, zatímco se zoufale snažila najít způsob, jak odmítnout, kdyby jí náhodou chtěl potřást rukou.

„Samozřejmě,“ řekl Ryuzaki, „pokračovat ve vyšetřování místa činu, Misoro.“

Teď by měla být Misora ještě pořád schopná (libovolně) si vybrat směr, jakým se bude dál ubírat. Mohla fyzicky vyhodit Ryuzakiho z domu Believa Bridesmaida a dokonce by se to dalo říct, že by to byla ta nejrozumnější reakce, ale i přes tento velice rozumný přístup se Misora rozhodla, že ho tu nechá. Více než cokoliv jiného stavěl Ryuzakiho do trumfové pozice fakt, že možná slyšel její rozhovor s L a i bez toho byl podezřelý, zlověstný a měl kopii křížovky, kterou si zajistil dohodu. Musela ho udržet pod dozorem, dokud nebude mít přesnější představu o tom, kdo to je. Samozřejmě, kdokoliv kdo věděl o situaci víc, někdo jako já, řekne, že přesně v tohle Ryuzaki doufal, přesně tohoto se snažil dosáhnout, ale bylo by příliš přehnané, ptát se Naomi Misory, jestli si to uvědomila tak brzo. Přece jenom, pár let po Los Angeleském případu BBho vražd, když ji zabil Kira, pořád byla přesvědčená, že nikdy nepotkala L osobně, že jenom přes počítač poslouchala jeho instrukce. Pokud se na to podíváte jinak, mohlo to vyhovět i světu a dokonce i vrahovi Kirovi, kdyby věděl, jak hluboké je spojení mezi L a Misorou, nikdy by ji nezabil tak rychle. Život L byl prodloužen jen o pár let navíc, ale dokonce i to bylo díky Misoře… no, škoda mluvit.

Zpátky k tématu.

Každý, kdo četl Sherlocka Holmese, si zapamatuje živý popis detektiva ohraničujícího místnost a vše zkoumajícího lupou pěkně zblízka. Kultovní obrázek, který je tak pevně spojený se starými detektivními novelami, že teď už nikdo neuvidí detektivy se takto chovat. A proto je termín „detektivní novela“ téměř nepoužívám – získaly název mysteriózní novela nebo thriller. Nikdo nechce detektiva, který skutečně dedukuje – daleko víc vzrušující je vybreptnutí pravdy. Proces dedukce si vyžaduje dost práce a žádný skutečný génius nikdy nepotřeboval pracovat. To samé platí pro chlapecké komiksy v Japonsku, populární po celém světě. V nejpopulárnějších knihách jsou vždy hrdinové s výjimečnými silami.

Takže když vešli do ložnice a Ryuzaki se náhle spustil na všechny čtyři, právě tak, jak byl, než vylezl zpod postele, a začal se plazit po celé místnosti (i když bez lupy), Misoru to upřímně překvapilo. Skrýš pod postelí zjevně nebyla jediný důvod pro tenhle postoj. Vypadal, že je na lození po čtyřech tak zvyklý, že se Misora divila, že nevylezl na stěny a nevydal se na průzkum stropu.

„Na co čekáte, Misoro? Pomozte mi!“

Misora zavrtěla hlavou tak rychle, že se vše rozmazalo.

Bylo to pod její úroveň jakožto ženy. Ne, jakožto lidské bytosti – pomoc jemu by znamenala věčné oddělení od něčeho extrémně důležitého.

„Oh? To je ostuda,“ řekl Ryuzaki, který v první řadě zjevně nic tak důležitého nikdy nevlastnil. Smutně potřásl hlavou a pokračoval v prohledávání místnosti.

„A-ale Ryuzaki… nemyslím si, že tu něco zůstalo. Víte, policie to tu už pořádně prohledala…“

„Ale policie přehlédla křížovku. Nepřekvapilo by mě, kdyby přehlédli i něco tady.“

„Když to berete takhle… ale tady se dá udělat jen velmi málo věcí. Přála bych si nějakou nápovědu k tomu, co mám hledat – pokoj je příliš prázdný na to, abych náhodně hledala. A celý dům je příliš velký.“

„Nápovědu…?“ zarazil se Ryuzaki uprostřed „prohledávání.“ Potom si pomalu skousl palec, tak opatrně, že to vypadalo přemýšlivě, ale celkově to vypadalo tak infantilně, že mu to dodalo mimořádně stupidního vzezření. Misora se nemohla rozhodnout, co zvítězí. „Co myslíte, Misoro? Když jste s